Komety

Musím Vám něco napsat. Před rokem běžel v kinech film Atlas mraků, jenž naťuknutým jedincům připadá pochopitelně dodnes nezapomenutelný. Vzpomínáte na to, jak měla každá hlavní postava mateřské znaménko ve tvaru komety? A na to, jak se na samotném konci filmu kometa proletěla po noční obloze? 

V tom samém okamžiku si málokdo na první zhlédnutí všiml, že kamera letmo projede holý týl Zacharyho (Toma Hankse) –  tím se naplní počet postav se znaménkem (snad jsem neprozradil příliš, když čtu ještě po roce někde diskuze lidí, kterým se nedaří tu šestou postavu se znaménkem najít). 

Atlas mraků byl naprosto jedinečný a odvážný počin, takže se ani po delší době nedivím, že nebyl finančně dostatečně podpořen i přesto, že za jeho vznikem stáli mj. Wachovští jakožto tvůrci slavného Matrixu (ten ještě možná mluvil příliš mezi řádky). Ano, lze tedy v současnosti v té nadprodukci braků najít i nějaký ten film napomáhající uvědomění (o tom moc pěkně píše Anamel ZDE), ale ani tam nepřijdeme o nežádoucí podprahové zprávy třeba (něco za něco). 

Pokud jde o hudbu, kolikrát nevěřím vlastním uším (teď v tom pozitivním smyslu), když naslouchám slovenskému hip-hopu (já!), kterému se začalo snad právem říkat "uvědomělý" (neznám příliš pozadí tohoto žánru, ale uchvátil mě Majk Spirit a Suvereno, konkrétně jejich poslední alba Nový člověk a Alchymista –  obě vyšla vloni). 

Jak asi už chápete, opět přemítám nad kolektivním duchem doby prostřednictvím reflexe aktuální kultury. A tak co se týče literatury, když jedete pražským metrem, nelze si nevšimnout překvapivě velkých upoutávek na tituly typu Zkorumpovaná farmacie (Ben Goldacre) nebo Přišel Bůh z vesmíru? (Mauro Biglino, bývalý vatikánský kněz). 

A tak se asi ne poprvé ptám: je tohle ono nenápadné probouzení? 
Nebo jde snad někdy i o hru na esoterické pudy člověka mimo jiné v zájmu stávajícího systému a je tudíž třeba ji patřičně před servírováním formovat – předkládat bezpečné polopravdy? Toť velká otázka a další budou v prosinci následovat. :-)

Patrik

Celý článek...

Jarda Dušek

zdroj ZDE

Země před 114 milióny let. Právě vyšlo slunce a první květina, která kdy na Zemi vyrostla, rozvíjí svůj květ vstříc slunečním paprskům. Zemský povrch byl pokrytý vegetací už miliony let před tímto významným okamžikem, jenž předznamenal vývojový skok v rostlinné říši. První květina pravděpodobně přežila jen krátce, a ještě dlouho potom se kvetoucí rostliny objevovaly jen sporadicky, protože zatím nebyly příznivé podmínky pro jejich rozšíření. Až jednoho dne zaplavilo planetu obrovské množství vůní a barev tak by to bylo, kdyby existoval nějaký svědek, který by to všechno pozoroval.

O mnoho let později sehrály tyto voňavé, křehké bytosti, které nazýváme květiny, důležitou roli při vývoji vědomí ostatních druhů. Lidé jimi byli odjakživa přitahováni a fascinováni. Jak se lidské vědomí vyvíjelo, staly se květiny pravděpodobně první věcí, která je všeobecně ceněná, ačkoliv nemá téměř žádnou užitnou hodnotu - tzn. nepotřebujeme ji k tomu, abychom přežili. Květiny inspirovaly bezpočet umělců, básníků i mystiků. Ježíš nás nabádá, abychom je pozorovali a učili se od nich, jak žít. O Budhovi se vypráví, že jednou dal svým učedníkům „tiché kázání“, při němž si jen mlčky prohlížel květinu, kterou držel v ruce. Jeden z přítomných mnichů, Mahákášjapa, to po chvíli nevydržel a začal se usmívat. Podle legendy byl právě on jediným, kdo pochopil smysl Buddhova kázání. Uvědomění, které vyvolalo onen úsměv, si postupně předávalo dvacet osm mistrů, až se později stalo základem zenu. Květiny mohou lidem zprostředkovat krásu, jež je základní součástí našeho nejvnitřnějšího bytí, naší pravé přirozenosti. Uvědomění si krásy bylo jednou z nejdůležitějších událostí v evoluci lidského vědomí. Vyvolávalo v lidech pocity radosti a lásky. Květiny se tak staly, aniž bychom si to plně uvědomovali, symbolem, projevem toho nejcennějšího a nejposvátnějšího uvnitř nás - beztvaré krásy neviditelného Bytí - ve světě forem. Květiny jsou mnohem křehčí a pomíjivější než rostliny, z nichž se vyvinuly. Staly se posly z jiných sfér, tvoří most mezi světem hmotných forem a neviditelným Bytím ~ světem bez forem. Nejenže příjemně voní, ale přinášejí lidem i vůni duchovních sfér. Použijeme-li slovo „osvícení“ v jeho širším významu, můžeme květiny nazvat „osvícenými“ rostlinami.

Každá životní forma - nerosty, rostliny, živočichové nebo lidé - může dosáhnout „osvícení“. Dochází k tomu však velmi zřídka, protože jde o víc než jen o běžný, kontinuální vývoj: osvícení je narušením kontinuity vývoje, je to skok do zcela jiné úrovně Bytí a hlavně osvobození se od hmotných forem. Dokážete si představit něco těžšího a neproniknutelnějšího, než je kámen, jedna z nejhustších forem hmoty? I nerosty však procházejí změnami molekulární struktury. Vytvářejí krystaly, které mohou být dokonce i průhledné. Uhlík se při velmi vysokých teplotách a obrovském tlaku mění na diamant a některé nerosty na drahokamy.

Většina suchozemských plazů, tvorů nejvíce spjatých se zemí, přežila miliony let, aniž by u nich došlo k nějaké významnější vývojové změně. Některým však narostlo peří a křídla a stali se z nich ptáci. Překonali gravitaci, jež je do té doby omezovala. Nenaučili se lépe lézt nebo chodit, ale vyvinuli úplně nový způsob pohybu, který ten původní zcela překonal. Květiny, krystaly, drahokamy i ptáci mají pro lidského ducha již odnepaměti zvláštní význam. Stejně jako ostatní životní formy, jsou i oni dočasným projevem věčného Života, věčného Bytí. Jejich nadpozemská krása a éterická povaha nás fascinuje a přitahuje.

Lidé, kteří dosáhnou určitého stupně Přítomnosti, vnitřního klidu a bdělosti, jsou schopni vnímat božskou esenci života, věčné vědomí neboli ducha každého tvora, každé životní formy, cítit s nimi jednotu a milovat je jako sebe. Většina lidí však vidí pouze vnější formy, nejsou schopni vnímat jejich vnitřní podstatu, protože si nejsou vědomí ani své vlastní podstaty, své esence, a ztotožňují se jen se svou tělesnou a duševní formou.

Při pohledu na květinu, krystal, drahokam nebo letícího ptáka si i člověk, který většinou není vědomě přítomný, čas od času uvědomí, že musí existovat něco víc, než jen hmotné formy. Éterická krása těchto forem života ho přitahuje proto, že odkrývá jejich vnitřní podstatu, jež bývá většinou mnohem méně patrná. Totéž platí pro všechna čerstvě narozená mláďata - novorozeňata, štěňata, koťata, jehňata atd. Jsou křehká a zranitelná a ještě ne úplně zakotvená v hmotném světě. Jejich nadpozemská krása, roztomilost a nevinnost rozněžní i poměrně necitlivého člověka.

Když se pozorně zahledíte na květinu, krystal nebo ptáka, aniž byste do toho vkládali mysl, stanou se pro vás branou do světa bez hmotných forem, do sféry neviditelného Bytí. To je důvod, proč tyto tři „osvícené“ formy života hrály již odpradávna významnou roli ve vývoji lidského vědomí - proč je například květ lotosu hlavním symbolem buddhismu a proč bílá holubice představuje pro křesťany Ducha svátého. Tyto symboly připravují půdu pro významný posun lidského vědomí, pro duchovní probuzení, jehož začínáme být svědky.

Celý článek...

1 den

Den malého dítěte je nepředstavitelná časová jednotka, jsou to hodiny a hodiny hraní, pohybu, spaní, mazlení s maminkou a všeho ostatního. Je to celý veliký den. 
Den v mateřské školce už nabírá stereotypu, ráno vstanu, vyčistím si zuby, nasnídám se, vypravím se a hurá do školky - kde už je další program.. Podle toho, kdy mají rodiče čas zase vzhůru domů a hrát si, hrát si a hrát si! A najednou je tu víkend, vstávám brzy, i když nemusím (snad jen abych nepřišla o jedinou minutu) a nic mě neomezuje, nejsou hranice pro mou fantazii.
Ve dni předškoláka je snad jediná změna... Minimálně jednou denně tou malou hlavičkou proběhne myšlenka 'už půjdu do té velké školy, jaké to tam asi bude?, jaké budou paní učitelky?, bude se mi tam líbit?'.
Den v první třídě je veliká zodpovědnost - 'už jsem velká, dospělá, chodím přeci do školy, tudíž až přijdu domů, čekají mně úkoly, moje povinnost', snad každý se těší na ten první zlomový den. 
Každý den povinné školní docházky je si podobný. Ráno otráveně vyrážím do školy, abych tam znuděně seděla a poslouchala učitele a spěšně se loučím s kamarády na cestě domů, kde mě čeká ještě plno času, který mi poskytuje dostatek kýžené svobody a tajemství. 
Ve dni deváťáka se míhají myšlenky o budoucnosti. Poprvé se rozhoduju víceméně sama, poprvé můžu 'měnit' svůj osud.. 
První den na střední škole je šílený, kdy JÁ jsem ten jediný blbec, který neví, kam má jít a ještě lépe, co má za hodinu - co teď? A pak? Bude to lepší? 
Další dny jsou zase ve starých kolejích, pouze času nám ubývá. Není to jen tím, že se vrátíme později ze školy, ale i tím, jak se změnilo naše vnímání. Dříve bylo do šesti, kdy se dělaly úkoly, nesčetně minut a ještě více vteřin, ale dnes jsou to jen 2 hodiny!! 
Změna přichází až ve dni maturanta, kterému nezbývá nic jiného, než se zamyslet, co dál. Zpočátku je to stále jen, že maturita má dost času, ale ten čas se kvapem krátí, najednou je tu a ve mě hlodá otázka - 'nesežere mě ten velký svět?', nezbývá, než doufat. 
Každý den po maturitě je obrovská svoboda, nic mě nesvazuje, nejsou to jen dva měsíce, co má každý 'blbec' na základce, jsem volná! Vstávám co nejpozději, abych také nepromarnila žádnou vzácnou minutku, poflakuju se, využívám možností dnešní (zrychlené) doby. 
Den vysokoškoláka už nemá čas po škole.. Jaký taky, když se vracím ze školy o půl deváté večer, dříve už jsem si čistila zuby a chystala se do postele nebo už dávno spala. Je pouze čas mezi školou, těžko využitelný, stále mě limituje večerní přednáška, zítřejší cviko, apod. Mám čas školy a čas učení - to ostatní je výdobytek mojí duše toužící po svobodě, které se jí dostávalo v raném dětství, a které udělal (nejen) školský systém přítrž. 
...a co nás čeká? Den pracujícího dospěláka, kdy budeme doufat, že aspoň doma nás očekává život, který jsme si přáli, když práce není to, co by nás naplňovalo. Nečekám den důchodce, jelikož s tímto sociálním systémem se mne a mé generace žádný důchod nedotkne. 

zdroj ZDE

Celý článek...